Židovská komunita v Boskovicích
Jedním z nejvýznamnějších středisek židovského osídlení na Moravě - vedle Mikulova, Třebíče, Uherského Brodu, Holešova a Prostějova - byly od středověku až do nové doby též Boskovice.
První Židé se zde usídlili poměrně záhy po založení městečka; podstatnou okolností se stala poloha Boskovic jako stanice při dálkových obchodních cestách. Nejstarší písemná zpráva o Židech v Boskovicích se vztahuje již k desetiletí kolem roku 1343), ale další doklady pocházejí až z 1.poloviny 16.století. Zřejmě teprve tehdy zde vznikla rozvinutá židovská obec, která čítala podle zástřizlovského urbáře roku 1589 asi 148 členů ve 25 rodových domech. První úplné sčítání boskovické obce z roku 1727 udává počet Židů 1531 (kromě dalších 147 bydlících jinde), bydlících ve 38 rodových domech, 97 přístavbách a 40 chalupách na parcelách rodových domů. Další růst obyvatelstva byl zastaven vydáním familiantského zákona z roku 1726, který povoloval v Boskovicích pouze 326 židovských rodin. Maximum dosáhla židovská obec až po emancipaci roku 1857, kdy zde žilo 1810 Židů, domovské právo zde mělo 2018 Židů. Za 1. republiky žilo v Boskovicích necelých 400 Židů. Roku 1942 byli odvlečeni spolu se Židy z okolí do koncentračních táborů, z nichž se vrátilo jen asi 20 osob.
Židovská obec se za příznivých okolností zdárně rozvíjela, nejpravděpodobnější datum jejího vzniku je však až v první polovině 16. století. Záhy po jejím konstituování musíme předpokládat existenci hřbitova, synagogy a dalších institucí, nezbytných k chodu pospolitosti. Ve svých právech však byly společensky opovrhovaní Židé vůči ostatnímu obyvatelstvu velmi omezeni a byli předmětem jejich silné nevraživosti- např. z roku 1565 známe nařízení o přísném zákazu prodeje zboží po okolních vesnicích (tzv. hauzírnictví). Obec měla svého vlastního rychtáře (prvně zmíněn roku 1567), jenž podléhal pravomoci městské správy - purkmistra. Dávnou existenci židovské školy připomíná spor roku 1591 mezi Jakobem z Kunštátu a Lazarem z Lipníka o místo rektora v boskovické škole cheder.
Uzavřené židovské město (ghetto), ze kterého se museli odstěhovat nežidovští obyvatelé, vzniklo až po roce 1727. Bylo odděleno dvěma bránami z poloviny 18. století (třetí vznikla po roce 1823) a několika řetězy. Zde stálo asi 100 domů rozdělených na 138 jednotek.
Omezené prostorové možnosti v ghettu vedly k tomu, že boskovická židovská čtvrť se ve své historii stala mnohokrát dějištěm tragédií, které ji poznamenaly: roku 1715-1716 zemřelo při morové epidemii několik stovek Židů a 142 křesťanů (měšťané tehdy dali zatlouct brány do ghetta, aby se nákaza nešířila), z četných požárů je třeba jmenovat ty, které vypukly roku 1696, 1823, 1839, 1870, 1882 a 1906, kdy 22. července došlo ke katastrofálnímu výbuchu hořlavin ve sklepě obchodu Nathana Ultmanna; tehdy zahynulo několik Židů.
Vzhled domů poznamenaly četné požáry, zejména katastrofa 1. května 1823, kdy shořely dvě třetiny obce. Vývoj po deportaci Židů, od roku 1943, způsobil další chátrání a likvidaci domů. Přesto z dnešních 79 domů je dvacet památkově chráněno spolu s dalšími objekty (kašna, masné krámy, brána). Bývalé ghetto je památkově chráněno jako výjimečný urbanistický celek.
Od 15. - 16. stol. se Židé stále více věnovali obchodu a řemeslům, jak dokládají archívní záznamy z té doby, které jmenují v Boskovicích koželuha, ševce, jircháře, mečíře, sklenáře, zlatníka, hrnčíře. K roku 1799 se např. váže záznam, že se Židé dokonce mohli stávat po schválení boskovického magistrátu mistry v tamním řeznickém cechu (žádosti o vstup do cechu kožešnického však byly tehdy zamítnuty).
Uvolnění z těsných středověkých podmínek a předsudků okolního obyvatelstva částečně znamenaly osvícenské snahy z 90. let 18. století a naplno až emancipace roku 1848. Boskovická židovská obec se změnila v politicky samostatné městečko s vlastním starostou, policií a od roku 1863 též hasičským sborem. Ze všech židovských obcí na Moravě měly tehdy pouze boskovická a holešovská obec i samostatný katastr.
Význam židovské obce v Boskovicích vyvrcholil roku 1851, kdy se zdejší rabín A. Plaček stal zemským rabínem na Moravě a byl jím až do smrti 1884.
Boskovičtí Židé se živili zejména obchodem, ale v 19. století se stali zakladateli moderní průmyslové výroby. Zakládali továrny v Boskovicích (Eisler, Czaczkes, Ticho), ale i v dalších obcích (Löw Beer, Popper, Biach). Mnozí boskovičtí židé se proslavili jako vědci (zejména lékaři), talmudisté, spisovatelé, herci či zpěváci.
Židovský hřbitov v Boskovicích
Dnešní boskovický židovský hřbitov se nalézá na jihozápadním okraji města, asi 500 m od náměstí, v poměrně příkrém svahu se sklonem k severozápadu pod zámeckou oborou, na kopci, jenž se nejméně od 16. století nazývá Srák či Sráček. Na návrší naproti hřbitovu stávali kohenové, kteří nesměli vstoupit na plochu hřbitova a sledovali obřady z této „vyhlídky". Proto se toto návrší nazývalo „kohenský vrch s vyhlídkou na kopci". Jde tedy o typické situování židovského hřbitova "na kopci za městem" tak, aby se na něj tehdejší občané nemuseli dívat. Již sám tvar hřbitova- značně složitý- vypovídá o členitosti terénu, do něhož byl položen, a o postupném rozšiřování plochy. Nejstarší část pohřebiště představuje jihozápadní sektor (pozemek parc. č. 960/1), k němuž byly postupně přičleněny pozemky v severozápadním sektoru (č. p. 960/2) a severovýchodním sektoru (č. p. 951) - tomu by mohly odpovídat listinné zprávy o dvojím rozšíření hřbitova na počátku 18. století (r. 1704) a na počátku 20. století. Horní, jihozápadní část posledně jmenované plochy již zůstala neobsazena hroby. Celková rozloha hřbitova 14 528 metrů čtverečních řadí boskovický hřbitov mezi nejrozsáhlejší židovské hřbitovy v našich zemích.
Hřbitov je téměř po celém obvodě ohrazen zdí, původně kamennou z místního materiálu- opuky, jež byla v souvislosti s posledním rozšiřováním areálu na počátku století opravena a doplněna cihelnou zdí se zpevňujícími pilířky. Na několika místech zídky můžeme ještě dnes spatřit zazděné nevelké, kamenné desky s hebrejským označením sekcí hřbitova (a arabskou číslicí). Menší úseky spadlé zídky byly v nedávné době (r. 1981) provizorně vyspraveny drátěným pletivem. Vstup na hřbitov tvoří dvě kované brány (vyrobené a osazené v r. 1982) uprostřed severní fronty; východní brána, blíže k městu, je v původní trase přístupu ke hřbitovu, poté sloužila jako vjezdová brána pro pohřební povozy jedoucí přímo k márnici, stojící dnes uprostřed plochy pohřebiště, zatímco pěší účastníci pohřbu přicházeli západněji položenou bránou a k márnici museli vystoupit (podél dětského pohřebiště - po levé straně) po majestátním kamenném schodišti, lemovaném ještě donedávna kompletním železným zábradlím. „Márnice" (ve skutečnosti obřadní budova tzv. ohel) z roku 1763 bývala menší, velmi jednoduchá, kamenná stavba obdélného půdorysu, se sedlovou střechou, z níž dnes stojí jen zbytky obvodových zdí. Donedávna zde bylo možno spatřit dvě zazděné kamenné desky s hebrejskými rituálními texty (datované 1763 a 1861) a kamennou nádobu na omývání rukou.
Na ploše hřbitova se nalézá kolem dvou a půl tisíce kamenných náhrobků, které jsou jedinečnou památkou na generace židovských obyvatel Boskovic a zároveň přehlídkou zručnosti místních i okolních kameníků. Nejstarší zjištěný náhrobek pochází z r. 1670 a od něj vede souvislá řada jednotlivých vývojových typů náhrobních kamenů až do 30. let našeho století. K nejvýznačnějším patří barokní náhrobky tzv. jihomoravského či mikulovského typu z pol. 18. století zdobené rustikalizovanými dobovými ornamentálními prvky (volutami, lasturami), často též s použitím rostlinných motivů (např. lilie).
Starší náhrobky (přibližně od pol. 19. století) se svým pojetím dosti odlišují od novodobých kamenů. Jsou vytesány v pískovci, opuce, méně žule a mramoru, zpravidla obdélného tvaru na výšku, s rozmanitým ukončením, nejvíce půlkruhovým či segmentovým, ale též pravoúhlým, trojúhelným nebo složitěji tvarovaným, v těžišti plochy hebrejský nápis se jménem zemřelého a s bližším udáním jeho osobnosti, rodu, charakterových vlastností či díla. V horní části kamene bývá často reliéfně vytesán určitý znak jako symbolika jména, vlastností či zaměstnání zemřelého (zde koruna, dva lvíčci držící korunu, květy- růže, rostliny v květináči, či dvě proti sobě v oblouku jako častý motiv, dvě srdce, dvě dlaně příslušníků kmene kohenů, džbán s podnosem - levitská souprava).
Novodobé náhrobky jsou zpravidla rozměrnější, buď tvaru obelisku, či obdélníku osazeného na délku, materiál mramor, černá a světlá žula, nápisy vytesány německy, výjimečně česky, výzdoba pouze ojediněle. Tyto náhrobky se nalézají v novějších partií hřbitova v severozápadní části plochy (zde mezi staršími kameny) a v severovýchodní části (zde výhradně), mezi plánovitě vysazenými lípami.
Náhrobky byly odedávna osazovány pravidelně v řadách po vrstevnicích, tedy od severovýchodu k jihozápadu, čelem dolů do údolí, tj. k severozápadu. Mezi jednotlivými sekcemi vedou málo znatelné cestičky. Traduje se, že čestná místa se nalézala v dolní, přístupnější části hřbitova a výše položená místa byla určena pro chudší souvěrce.
Dnešní stav hřbitova, u něhož přirozená péče potomků byla násilně přervána a je vlastně opuštěný, není příznivý. Svou negativní roli sehrává nevhodné umístění na prudkém svahu, kde jsou kameny dešťovou vodou podemílány a káceny, dále použití málo kvalitního pískovcového a opukového kamene, jenž nepřečkal staletí a silně zvětral, zarůstání celé plochy hřbitova stromy a keři (břízami, jasany, jeřáby, šípky), jež svými kořeny vyvracejí náhrobky, a konečně odlehlost místa, pro niž se stává hřbitov snadno objektem a cílem vandalského ničení (pokácení desítek náhrobků v letech 1957, 1986, 1989, 1993). O udržení pietního charakteru hřbitovního areálu se podle svých možností stará majitel Židovská náboženská obec v Brně.
Na hřbitově sní svůj věčný spánek řada význačných osobností zdejší židovské obce, především učení rabíni Samuel ha- levi (řečený Machcít ha- šekel, zemřel 1806), Mose ben Hirš ha- levi Ungar (zemřel 1814) a Abraham Placzek (zemřel 1884), dále např. Cebi Hirš, představený židovské obce (zemřel 1756). Přibližně uprostřed severovýchodního sektoru mezi novodobými náhrobky je umístěn památník třiceti padlým židovským vojákům z Boskovic v letech I. světové války 1914-1918, jehož autorem je Josef Obeth (1874 - 1961), rodák z Terezína u Mikulovic na Opavsku, absolvent vídeňské Akademie .
Boskovický židovský hřbitov je památkově chráněn (č. 408) a společně se hřbitovy v Mikulově, Holešově a Třebíči je na Moravě pro své hodnoty ceněn nejvýše. Svou starobylostí se řadí k unikátním památkám svého druhu u nás.
Zdroj / Jaroslav Bránský: Židé v Boskovicích, Boskovice 1999, Osud Židů z Boskovic a bývalého okresu Boskovického, Boskovice 1995; Muzeum regionu Boskovicka; Jaroslav Klenovský: Židovská čtvrť v Boskovicích, 2004; J. A. Haidler, F. Mlateček, P. Vítámvás: Židovský hřbitov v Boskovicích. Průvodce. Boskovice 2002; Projekt dokumentace hřbitova Gymnázia Boskovice - Machcit ha-Šekel
