Šest svědectví o zmizelých

Maštov je malá obec na rozhraní okresů Chomutov, Louny a Karlovy Vary. Bydlím v Radonicích, ale základní školu jsem navštěvoval v Maštově. A nyní chodím do gymnázia v Kadani. Na všech třech místech jsem našel stopy po holocaustu. O některých stopách chci nyní vyprávět. 

V Maštově jsme se školou často chodili na vycházky do zámeckého parku, ke starým hradbám maštovského hradu, ke kapli Mladotů ze Solopysk a na další zajímavá místa. Někdy jsme se dostali i na starý židovský hřbitov. Je za městečkem na takové dlouhé stráni za potokem. Kolem dokola je kamenná zeť. Až do loňského roku byl úplně zarostlý křovím, šípkem a dřištálem. Křoví bylo husté a trny velké a ostré, že se nedalo ani projít. 

Loni nechal pan starosta Slunéčko celý hřbitov vyčistit. Staré křoviny vyřezali a spálili, klacky a smetí uklidili. Pod tím se objevily náhrobky. Některé jsou asi velmi staré, protože jejich povrch je zdrsněný a vymletý od větru a nápisy jsou skoro nečitelné. 

Když jsem se dozvěděl o projektu Holocaust a Zmizelí sousedé, rozhodl jsem se, že se o památkách po židovských obyvatelích Maštova a okolí musím dozvědět více. A že bych mohl zaznamenat alespoň některý z osudů lidí, kteří zde žili a na vlastní kůži zakusili hrůzy války, rasové nenávisti, vraždění a holocaustu. Příběhům jsem dal název Svědectví.

První svědectví: Starý židovský hřbitov

Než jsem se svým dědou vydal na jaře tohoto roku na maštovský hřbitov, četl jsem si v knížce Jiřího Fiedlera Židovské památky v Čechách a na Moravě, abychom se dověděli více: jak je hřbitov starý, kdy byl asi založen, kdo je na něm pochován. 

V knize se píše: „Maštov (Maschau), městečko 8 km JZZ, poslední synagoga z r. 1830 zbořena po r. 1960, zbytky dvou židovských ulic, zbytky hřbitova údajně z 15. století, zdevastovaného nacisty, asi 50 náhrobků r. 1982 převezeno do muzea v Teplicích."

Židovských hřbitovů a synagog bylo v našem kraji mnohem víc. Loni jsme s mým bratrancem Lukášem a dědou navštívili při Dnu památek např. synagogu v Žatci, která bývá jindy zavřená. Věděl jsem o ghettu v Širokých Třebčicích, kolem kterého často projíždíme. V knize J. Fiedlera jsem se dočetl také o památkách v Podbořanech, Kryrech, v Podbořanském Rohozci. Pan Ondrejka z Radonic mi vyprávěl o židovském hřbitově v Nové Vsi nedaleko Chmelištné, jak je pěkně zachovalý a má zajímavé náhrobky. Z některých hřbitovů nezůstalo skoro nic. Jako třeba v Podbořanech, tam je jen zeť z červeného pískovce. Některé vsi v Doupovských horách, kde byla židovská obec, už dneska ani neexistují. Byly zničeny ve vojenském výcvikovém prostoru. To postihlo třeba Žťár (Saar) nedaleko naší obce, kde byla židovská čtvrt’ s modlitebnou snad už z 18.  století.

Denně chodím při cestě do gymnázia v Kadani kolem míst, kde stávala synagoga od roku 1890 až do roku 1938. Bylo to za bývalými hradbami kousek od kostela sv. Anny, který stojí proti gymnáziu. Dneska je tam jen takový travnatý pahorek. Ale ještě předtím byla modlitebna v bývalé baště městské zdi. Později tam bydlili lidé a dneska je tam takový malý obchůdek ... 

Náš maštovský hřbitov byl stejně jako všechny židovské památky v okolí zavřen a zničen po příchodu nacistů v roce 1938, když obsadili pohraničí Československa, kterému se říkalo Sudety. V Maštově prý mnoho náhrobků povalili, ty nejcennější odvezli a všechny židovské obyvatele pronásledovali podle svých nacistických zákonů.

V archivu obce a v kronice je krátká zpráva, že advokáti Wilhelm Kreisin a Karl Strunz podali Landrátu Podbořany 15. 7. 1940 hlášení, že v Maštově působila před válkou židovská obec. Podbořanský úřad nařídil dopisem z 21.8.1942, aby byl židovský hřbitov srovnán se zemí a náhrobní kameny aby byly uloženy na určené místo. 

Po válce se o hřbitov nikdo moc nestaral. Pomalu zarůstal křovím. Jeden čas sem prý zavírali na noc pasoucí se dobytek. Co nezarostlo trávou, to vandalsky rozbili někteří lidé.

Asi v roce 1984 se nedaleko od nás natáčel česko-americký film. Hlavní roli hrála americká herečka a zpěvačka Barbara Streissandová. Je to příběh židovského děvčete z Haliče, která se vydávala za chlapce, aby mohla studovat. Pro filmování našli filmaři vesničku Roztyly u Nechranické přehrady. Je celá schovaná v dolíku, takže nejsou ani vidět komíny z elektrárny v Tušimicích. Předělali ji na židovskou vesnici někde v Haliči. Některé záběry se natáčely v Žatci u staré synagogy a v uličkách starého města.

Pro scénu z židovského hřbitova si filmaři vypůjčili několik náhrobků právě z Maštova. Slíbili, že po natáčení všechno zase vrátí na původní místo. Ale staré náhrobky se do Maštova už nevrátily. Pan Fiedler píše ve své knize, že jsou uloženy v Krajském muzeu v Teplicích. Ale jak jsme zjistili, není to pravda. Náhrobky jsou složeny u zdi hřbitova v Teplicích a dolní část hřbitova v Maštově je prázdná. Lidé v Maštově si myslí, že by se všechno mělo vrátit na své místo. A já si to myslím také.

Jak hřbitov vypadá? Měřením jsem zjistil, že je velký asi 100 krát 50 metrů. Táhne se směrem od jihu a stoupá k severu. Brána je v dolním jihovýchodním rohu. Vedle ní je takový výklenek. Přemýšleli jsme, k čemu měl sloužit. Možná, že tam byla nádoba na umývání rukou, když se šlo z hřbitova. Jmenovalo se to prý kijor. 

Zeď je z čediče, kterého je tady všude na polích plno, protože Doupovské hory jsou sopečného původu. Zedníci si tady asi museli před mnoha lety otevřít několik malých lomů, protože vpravo od hřbitova jsou rokle, v kterých se lámal kámen. Jedna je i uvnitř hřbitova. Rokle v horní části má podobu jezírka a prý zde voda kdysi bývala. Když jsem tu byl na jaře, bylo jezírko bez vody a celé porostlé barvínkem. 

Z knížky jsem se dozvěděl, jaké tvary mají židovské náhrobky, kterým se říká stély a co na nich bývá vyobrazeno. Podrobně jsem si je všechny prohlédl a ty nejzajímavější vyfotografoval. Některé jsem si nakreslil. Našel jsem tam několikrát motiv rukou. Jsou to žehnající ruce kohanitů.1)Ti prý nesměli za života vstupovat na hřbitov bránou, ale měli malou zvláštní branku. Je to možné, protože v horní části zdi je na několika místech otvor. Také jsou tam pozůstatky zdi od márnice.

V hořejší části hřbitova jsou jen nápisy v hebrejštině, ve střední jsou dvojjazyčné (hebrejsky a německy), úplně dole jsou už jen německé nápisy. Ale nesmím zapomenout, že úplně na začátku, když jsme přišli na hřbitov, položil jsem na jeden náhrobek kamínek. To je takový starý židovský zvyk, že místo květin přinášejí lidé na hrob kamínek.

Druhé svědectví: Osud staré synagogy

Naší obcí protéká potok Dubá. Na levé straně stávala tři stavení: židovská škola, modlitebna (synagoga) a jeden obytný dům. Ještě na plánku Maštova z roku 1901 jsou zakreslena (Jud. Schule, Jud. Tempel, Goldhahn). Po obsazení pohraničí na podzim 1938 hitlerovským Německem zaútočili nacisté nejdříve na Židy. V noci z 9. na 10. listopad 1938, které se říká „křišťálová noc", zapálili nacisté nebo jinak zničili mnoho synagog, rozbíjeli okna židovských bytů a ničili obchody. Proto se té noci tak říká, že prý řinčelo rozbité sklo.

V Maštově synagogu nezapálili. Snad ji zachránilo to, že stála blízko domů na náměstí a že by na ně oheň mohl přeskočit. Místní nacisté se spokojili s tím, že rozbili a vyházeli zařízení a budovu zavřeli. Židům zakázali vstup, pak volný pohyb a nakonec je poslali na nucené práce a do koncentračních lágrů. Maštovskou synagogu dostal místní truhlář Burger a zřídil si v ní dílnu. Po válce už nebyla obnovena, sloužila nadále jako dílna a sklad a někdy kolem roku 1960 ji jako nepotřebnou zbourali. Na místě, kde židovská škola a modlitebna stávaly, není dnes po nich ani památky.

Třetí svědectví: Richard, jediný z rodiny, kdo se vrátil domů

Už asi nikdo nedá dohromady přesný seznam židovských obyvatel Maštova, kteří tu žili před válkou. Některé informace jsem dostal od pana Kytla a tomu je napsala paní Edith Enzianová. Pochází z Maštova, ale dnes žije v Německu. Měla za manžela Čecha a její sestra byla ženou maštovského Žida Stefana Kohlera. Další podrobnosti prý řekl pan Erhard Weiss, který často přijíždí na návštěvu do Maštova z Německa. A mnoho jsem se dozvěděl od paní Anny Fantlové. Ta bydlí v Maštově hned vedle školy a já jsem měl možnost s ní mluvit, když jsme ji letos na jaře s mým dědou navštívili. A o příběhu rodiny jejího muže budu vyprávět dál. Ted’ se pokusím popsat, kdo v naší obci žil a co se s ním stalo během války. 

Všichni vzpomínají, že v Maštově žil před válkou pan Neumann. Snad se jmenoval Franz nebo Josef, v tom se nemohou shodnout. Tomu prý se podařilo ujet ještě před válkou do Palestiny a snad přežil. 

V domě čp. 94 bydlel pan Otto Fischer a snad na začátku války měl před svatbou s Wilmou. Oba byli posláni do koncentráku. Pan Otto ho nepřežil. Paní Wilma přežila koncentrák, po válce se provdala za Leo Holzara. Poznali se spolu prý v Terezíně. 

Také paní Hellerová nepřežila válku a vraždění Židů. Pamětníci vyprávějí, že když místní Němci nahnali maštovské Židy ke kašně na náměstí, tak jeden z nich jí prý vrážel do zadku žerť československé vlajky. 

Dále zde bydlel pan Bruno Lóbl a jeho sestra Ella, které se říkalo Mitzi. Podařilo se jim odjet těsně před válkou do Anglie a tak unikli pronásledování a jisté smrti. Lóblovi jezdí do Maštova dodnes, navštěvují paní Fantlovou a vždy zajdou i na hřbitov, kde mají své předky. 


Osudy dvou maštovských židovských dívek nebo žen jsou dodnes zahaleny tajemstvím. Doslova zmizely. Esel Hirschová byla prý velmi chudá. Žila osamoceně a nikdo si nepamatoval, jak a kdy a odkud se vlastně do Maštova dostala. Vypráví se, že když Němci začali Židy shromažďovat na maštovském náměstí, sebrala se odešla z domu přes pole a louky někam pryč. Už ji nikdy nikdo neviděl a neslyšel o ní. 

Podobný je i osud Jelly Iserové. Víme jen, že rodina toho jména bydlela v ulici k náměstí (před válkou se jmenovala Barborastrasse, protože vedla k dolnímu kostelu sv. Barbory) v domě čp. 54 a patřila k starým maštovským usedlíkům. Jak a kde Jelly skončila, nikdo neví. Zmizela ve víru války. 
O osudu Gabriely Löwy se dochovala písemná zpráva i v kronice. Z ní se dozvídáme, že její majetek a dům čp. 188 byly zabaveny 4. 3. 1943. 
Na mnohá jména si po letech nikdo nemůže vzpomenout. A přece zde žilo mnoho dalších židovských rodin, které zmizely nebo se dodnes hledají. Zmizelí sousedé. 

V domku nedaleko synagogy v čp. 134 žila rodina Fantlových. Stál pod zámkem nedaleko Zámecké uličky. Rodiče Heinrich a Julie Fantlovi měli pět dětí: Richarda, Ernsta, Josefa, Helenu a Friedu. Všechny členy rodiny potkal stejný osud jako ostatní Židy. Nejdříve je nacisté vyhnali z Maštova. Dostali se do Merklína u Plzně a pak je nasadili na práci v chlumčanské kaolínce. 

Na fotografii asi z roku 1940 je pan Fantl, kterému bylo asi 19 nebo 20 let ještě s několika kamarády. Bratra Josefa, kterému bylo něco přes dvacet let, zabili prý esesáci v Karlových Varech. Pak rodina prošla Terezínem a potom přišel koncentrační tábory Mauthausen a Osvětim. Oba rodiče zahynuli v jeho plynových komorách. Osud děvčat není znám. 

Z rodiny přežil a do Maštova se z rodiny vrátil jediný – Richard. Přežil koncentráky, jak sám později vzpomínal, jenom díky tomu, že jezdil v lágru s koníkem, s kterým se dělil o oves. V létě roku 1945 se vrátil do rodného Maštova s podlomeným zdravím. Bylo mu 26 let. Z šesti let koncentráku, zimy a hladu, si přinesl pokročilou tuberkulózu. 

Hned se zapojil do práce. V příloze uvádím doklad, který mi půjčil pan Kytl. Je z 5. srpna 1946. Na něm je Richard Fantl podepsán jako předseda Místní rolnické komise v Maštově. Je to seznam uchazečů o příděl půdy ze zkonfiskovaného zemědělského majetku a budov. Jsou tam jména lidí, kteří v Maštově žili jako Češi už před válkou a museli v roce 1938 odejít (např. pan Šíma), jména starousedlíků, kteří přežili válku (pan Fantl) a jména nových osídlenců, ponejvíce vojáků, kteří se vrátili s armádou generála Svobody nebo bojovali proti nacistům na Západě (pan Davidovič, bratři Kytlové, Mezenský, Behno, Houžvic, Mach ad.) .

Jedno odpoledne jsme s dědou seděli u paní Fantlové dost dlouho. Věděla, že přijdeme a už měla na stole připraveno pár fotografií svého muže, Vzpomínala a my jsme se vyptávali. Vzpomínala na shledání v létě roku 1945. Ona byla ze smíšené rodiny, protože tatínek byl Čech a maminka Němka. 

Znala Richarda ze školních let a on si ji prý vždycky dobíral, že si ji jednou vezme. Byl to hezký urostlý člověk, vyprávěla paní Fantlová. Slovo dodržel. Už měla sbaleno s ostatní rodinou, že půjde do odsunu. Šest týdnů prožila v Podbořanech, kde všechny Němce soustředili před odsunem do Německa. Richard si pro ni přišel a později se vzali.

Vzpomíná, že nic neměli. Richard se už před válkou vyučil řezníkem, ale pak léta pracoval v zemědělství. A po celý zbytek života bojoval s nemocemi. Několikrát se léčil v lázních a zdráv už nebyl nikdy. 

Z fotografií, které nám paní Fantlová půjčila, mě nejvíc zaujala ta jejich svatební: Je na ní pan Fantl, Žid, který pro svůj původ a náboženství prošel koncentrákem, vedle sedí jeho paní Anna Fantlová, Němka z česko-německé rodiny. Dva svědkové: pan Václav Šíma, Čech, který s rodiči utíkal z Maštova po Mnichovu 1938 a pak se zase vrátil. A vedle stojí pan Houžvic, Volyňský Čech, který bojoval v polské Armádě krajowej proti nacistům a vrátil se do Čech, odkud před mnoha lety jeho předkové odjeli. Na jedné fotce mezinárodní společnost, v které si všichni rozuměli. 

Původní Fantlův domek pod zámkem se nezachoval. Jako kdyby prý ho stihlo nějaké prokletí: za války se do něj nastěhovala německá rodina odněkud z východu a při nějaké nešťastné události tady spadla jejich malá holčička z okna nebo odkud a zabila se. Německá rodina dům opustila, pak prý zůstal dlouho prázdný a pak si ho lidi rozebrali, až zmizel docela.

Čtvrté svědectví: Fotografie z roku 1946

6. července 1946 se na maštovském náměstí konala slavnost k uctění upálení Mistra Jana Husa. Z té doby je fotografie pochodujících československých vojáků, kteří v Maštově sloužili a měli na zámku posádku.

Pochodující jednotku vede Bene Davidovič, Žid z Podkarpatské Rusi. Byl asi stejně starý, jako pan Fantl, o kterém jsme už mluvili. Narodil se asi roku 1919 v obci Kalinka. Pocházel z chudé rodiny a dostal se jako kočí do služby k rodině své budoucí manželky. Pak přišel rok 1938. Podkarpatskou Rus, která patřila Československu, zabrali Maďaři a Bene musel narukovat do maďarské armády. Židy nasazovali Maďaři jako nespolehlivé do pracovních oddílů, které bojovaly na straně Hitlera. 

Často prý vzpomínal, kolik museli snášet nadávek a ponižování, jak měli špatné oblečení a málo jídla. Maďarští důstojníci chodili v kožíškách a oni jen ve starých opotřebovaných uniformách, často promočení a prochladlí. Celou dobu myslel na útěk a přeběhnutí na sovětskou stranu. To se mu nakonec podařilo. Ale byl zklamán. Znovu lágr a hlad. Hlava ze slanečka prý byla úplnou pochoutkou. Dostal se až do nemocnice. Úplně vysílenému pomohl lékař - žid a jeho zdraví se zlepšilo. 

Právě v té době se dozvěděl, že se zakládá československá jednotka v SSSR. Přihlásil se. Dostal uniformu, ale boty pro něj neměli. Měl prý moc velkou nohu a takovou velikost nenašli. Tak musel chodit v těch starých rozbitých. Po jednom útoku našel na bojišti padlého maďarského důstojníka, který měl stejnou nohu. Tak holínky stáhl a došel pak v nich až do Maštova. 

Jeho kamarádi z jednotky říkali, že Beno byl dobrý a statečný voják. Při jednom útoku Němci prorazili a hrozila panika. Bene prý zavelel, postavili děla a útok odrazili. Dostal za tento čin Válečný kříž 1939-45 a hodnost rotného. 

Podle vyprávění zůstal Bene Davidovič z celé jejich rodiny sám se svým bratrem. Rodiče a ostatní zmizeli v době holocaustu. Válku ukončili v neznámém městečku Maštově na severozápadě Čech. Usadil se tady v domě čp. 123 (vedle naší školy) s bratrem Bernardem a bratrancem Cvi. Za nimi přišla Ester, její bratr Erdan Srul a sestry Fany a Lilli. V Maštově se konala svatba Bene a Ester a za svědka jim byl Richard Fantl.

Všichni přežili válku, koncentráky i holocaust. Ale jejich osudy se znovu všelijak proplétaly i po válce a mnozí zmizeli. Bene Davidovič se s ženou na podzim 1946 přestěhoval do Kadaně a zařídil si autodopravu. Narodila se jim dcera Hana, ale brzy zemřela a je pochována na židovském hřbitově v Mostě – Souši.

Pak přišel rok 1948 a všechny změny. Zakládal se stát Izrael a Židé věřili, že je to země zaslíbená. Davidovičovi se rozhodli, že tam pojedou. Vzali si s sebou i malý nákladní vůz, aby měli něco do začátku. Pak o sobě lidé v Maštově a lidé v Izraeli přes 40 let moc nevěděli.

První návštěva byla už po roce 1989. Nejdříve přijel bratr Bernard Davidovič. Léčil se v Karlových Varech. Tam si najal taxík a jel se podívat do Maštova. Zastavil se u Kytlů a vyprávěli si, co koho potkalo. Později přijel i Bene a Ester. Navštívili hrob dcery v Mostě, tři dny pobyli v Maštově u Kytlů a v Jáchymově se rozplakali, když jim na promenádním koncertu zahrála kapela sokolskou hymnu Spějme dál. Od té doby už tady byla i jejich dcera Sára s manželem a rodiny jejich přátel. 
Na fotografii z oslavy Mistra Jana Husa v roce 1946 je 16 vojáků. V roce 1989 již 8 z nich nežilo. Tři po roce 1948 odešli do ciziny. Jeden do Kanady, jeden do USA a jeden – Bene Davidovič – do Izraele.

Páté svědectví: Odkud přišla a kam odešla Elisabeth?

Ve starém školním výkazu radonické školy je tento zápis ze školního roku 1945/46: Dne 1. února 1946 začala chodit do 3. třídy obecné školy v Radonicích Alžběta Feldmanová (Elisabeth Feldman), narozená 6. 7. 1932 v Barkosově, okres Mukačevo, národnost česká, státní příslušnost čsl., náboženství židovské. Do 1. třídy začala chodit dne 1. 9. 1938 v Barkosově na Podkarpatské Rusi. 

U toho je poznámka: Oba rodiče zahynuli v koncentračním táboře Osvětim. Je sirotek. A další poznámka: Dne 14. 5. 1946 odjela do USA. Kdo bylo to děvče, které prožilo v radonické škole tři a půl měsíce života? Kdo se ho ujal? S kým odjelo do Ameriky? Jaké byly jeho další osudy?

Vyptávali jsme se, jestli někdo něco neví, protože v Radonicích Židé nikdy usazení nebyli. Možná jsme na nějakou stopu narazili. Ve skupině židovských přistěhovalců, kteří do Maštova přišli z Podkarpatské Rusi, byli prý i manželé Alex a Eliška Feldmanovi. Usadili se v domě čp. 117 a 118 po pravé straně ulice z náměstí k hornímu kostelu.

Pamětníci vzpomínají, že měli malou holčičku a že se velmi brzo vystěhovali někam za hranice. Někdo říká, že do Ameriky, někdo že do Izraele. Možná, že si válečného sirotka Alžbětu vzali za svou a ta že někde dodnes žije. Bylo by jí 68 let. 

Pan Kytl z Maštova slíbil, že poprosí Erdana Srula z Kanady, zda by se po ní nepodíval a že také napíše Benovi Davidovičovi do Izraele. Pan Narwa z Chomutova radí napsat její jméno a další podrobnosti na Internet, že se určitě někdo ozve. Říkal, že sám takto pátrá po své rodině. Chtěl bych to zkusit, ale musí mi někdo pomoct. Bylo by to zajímavé a napínavé vypátrat někoho, kdo před 54 lety chodil pár měsíců do školy v místě mého bydliště.

Šesté svědectví: Dopisy z Tel Avivu

Bylo by to pěkné, kdyby se našla. Možná, že se ozve sama, jako se ozval pan Ariel Avriel z Tel Avivu. Na obecním úřadě v Maštově byli tak hodní a dali mi kopii jeho dopisu ze 7. října 1999. Je psán jazykem jidiš, ale naštěstí je u něho německý překlad, s kterým mi pomohli. 

Pan Avriel pátrá po své rodině, která žila před válkou v Maštově. Píše, že jeho dědeček se v Maštově narodil a jeho otec je v Mašt’ově pochován. Prosí o informace o rodině Hirschů. Jmenuje Aloisii, Bertu, Annu, Fani, Margaretu a Ernsta. Píše, že část rodiny odešla už na začátku století do Vídně a že je tam pohřbena jeho babička, Ostatní členové rodiny zahynuli v holocaustu. 

Paní Klímová, matrikářka Obecního úřadu v Maštově vyhledala ve starých knihách z roku 1890, že v obci bydlely čtyři rodiny Hirschů: v čp. 88 Aloisia Hirsch, v čp. 119 Ludevít Hirsch, v čp. 146 Josef Hirsch a v čp. 175 Matys Hirsch. Několik stejných jmen se nalézá na starém židovském hřbitově.

Už 18. ledna 2000 píše Ariel Avriel Obecnímu úřadu znovu. Tentokrát je dopis napsán česky. Háčky a čárky připsal perem. Píše, že Aloisia Hirsch z čp. 88 je jeho prababička, matka Ernsta Hirsche, jeho dědečka, který se roku 1890 v Maštově narodil. Prosí o další informace o obyvatelích domu čp. 88. Možná, že se podaří dát dohromady zprávu o osudu další rodiny, která zmizela v holocaustu a ti, co přežili, jsou rozeseti po celém světě a dodnes se hledají ... 

Popsal jsem tady všechno, co mi vyprávěl můj děda, který píše o historii našeho kraje a má ve svém archivu mnoho dokumentů a poznámek. Hodně nám toho řekl a napsal pan Kytl z Maštova, který sem s rodinou přišel z Volyně v roce 1945. Jeho bratr, voják druhé světové války, žije v Kanadě a s mnoha lidmi se zná.

Byl jsem u vyprávění paní Fantlové, která mi půjčila staré fotografie. Ve škole nám půjčili staré mapy a na obecním úřadě dopisy. Hodně jsem se dozvěděl z časopisu, který vydává Židovské muzeum v Praze. Pan Narwa ze Svazu bojovníků za svobodu v Chomutově nám jej půjčil a já jsem si okopíroval článek Pogrom zvaný křišťálová noc a Platit za Žida. A také jsem se podíval do Internetu na seznamy lidí, kteří zahynuli v holocaustu. I tam jsem našel jména, jako jsou v Maštově, ale není tam bydliště. 

A hlavně, všechno jsem si pořádně prohlédl na starém židovském hřbitově. A také jsem se díval nedávno v televizi na jeden zajímavý pořad o židovských hřbitovech, jehož jméno jsem zapomněl.

Posledním přírůstkem mého archivu je průvodce ŠALOM, který mi děda přivezl z chomutovského muzea. Jsou to kapitoly z historie Židů v severozápadních Čechách, který vydalo Okresní muzeum v Chomutově. V jeho budově v bývalém jezuitském gymnáziu je výstava Šalom a tam v jedné vitríně je i obraz opuštěného hřbitova v Maštově. 

Slovo Šalom znamená mír, zdraví, pokoj, harmonii a spořádaný život člověka.

Zdroj
Projekt Židovského muzea v Praze "Zmizelé sousedé"

2 komentáře

Petr Bezděk
3. listopadu 2018 22:24
Škoda, že nejsou fotografie. Jinak pěkně napsané.
Odpovědět
Přidat nový komentář
* Všechny údaje jsou povinné.

Ztracené náhrobky

Informace ke ztraceným, nebo naopak nalezeným náhrobkům, u kterých zatím není provedena identifikace.

Přidat fotografii 
* Takto označené údaje jsou povinné.